Jak nakonec vnímáte třetí místo?
Pro nás to byl určitě nadplán. Když jsme se sešli na začátku sezony, tak jsme byli rádi, že jsme měli jednu formaci a brankáře. I díky tomu, že dorazily posily Míša (Michal Novák), Flíčekc (Jakub Flek), Kríša (Kryštof Schovánek), Hibloš (Jan Hiblbauer), tak jsme přes kamenitý začátek, kdy jsme dostávali debakly od všech týmů, měla sezona vzestupnou tendenci, co se týče výsledků. Spokojenost tam musí být.

Další velkou posilou byla Adam Novák. Jak moc se změnil chod juniorského týmu po jeho návratu?
Adama je nesporně kvalitní hráč, což prokázal už ve Spartě, ale i tady v Tigers. I v A-týmu získával postupně docela dobrou roli. Jeho příchod byl pro nás vymodlenou posilou, protože v té chvíli jsme měli problémy se zaplněním obrany. Často se nám stávaly chyby v rozehrávce, kluci byli nervózní na míčku. Hodně jsme z toho dostávaly góly. Díky trenérům, kteří ho dosadili do pozice lídra, tak se do ní vžil naprosto perfektně, i když je tišší kluk, tak byl naším hnacím motorem, který nás dotáhl do play-off. Samozřejmě se jednalo o týmovou spolupráci, ale on byl důležitým prvkem.

Jak se po jeho příchodu změnila hra?
Výrazně se zlepšila. Nemusel jsem v podstatě nic dělat, když on hrál, co bylo pro mě jednodušší.

V čem?
Když jsme hráli těžší utkání, tak jsem se jako gólman soustředil, aby další míček neskončil za mnou. Najednou jsem měl před borce, který dokáže všechny dirigovat, sám balónek podrží a v 95% případů ho dokáže vyvést, podržet nebo rozehrát. Ač se jedná o ofenzivního obránce, tak si dokázal splnil defenzivní povinnosti vzadu. Několikrát vedle něj hrát Tobík (Tobiáš Průša) nebo mladší hráči. Když s ním hráli v play-off, tak bylo vidět, že jim hodně pomáhá na hřišti svou jistotou.

Kde se tedy sezona zlomila, že jste šli najednou nahoru a až do play-off?
Myslím si, že na prvním turnaji v novém roce, kdy jsme porazili Wizards. Tým měl nějaký směr. Na podzim jsme měli kostrbaté výkony. Pokud si dobře pamatuji, tak jsme pouze z jednoho víkendu měli šest bodů. Ve druhé polovině skončili hráči ročníku 2002, kteří nám v mnoha zápasech hodně pomohli, v jiných si myslím, že byla škoda, že dostávali prostor na úkor kluků, kteří byli v dorostu a měli chuť se zlepšovat. Ve chvíli, kdy kluci ročníku 2005 a 2006 dostali šanci a měli větší prostor, tak dokázali zaplnit prostor po odcházejících starších hráčích, kteří už tam s námi nebyli.


Jak jsi to vnímal ty?
Sám jsem celou situaci vnímal trochu jinak. Půlku sezony jsme se střídali s Jirkou (Kuchařem), což pro mě byla super zkušenost. Doteď jsme velcí kamarádi. Najednou jsem ale musel přijmout zodpovědnost, že jsem v bráně jenom já. V podstatě jsem byl článek týmu a nebylo moc lidí na střídání. V kategorii nebyl žádný jiný brankář.

Nakonec jste došli až do play-off, kde v semifinále čekal Butchis. Hádám, že jste proti němu šli v roli outsidera a mohli jste jenom překvapit, že?
Pro mě osobně jsem raději v této roli. Člověk nemusí mít na sebe takové očekávání a může jenom překvapit, což se nám ze začátku docela podařilo díky naší strategii. První třetinu jsme vyhráli, druhá skončila remízou. Bohužel soupeř ukázal svou kvalitu, že chce hrát vyšší soutěž a my jsme něj neměli. Stěžejní bylo zranění Adama Nováka, který do té doby byl naším klíčovým hráčem. Když jsme o něj přišli, tak tam se zápas zlomil. Kdybychom utkání dotáhli k remíze nebo k těsné výhře, tak by Butchis mohl být nervózní. V poslední třetině nám ale utekl a my jsme neměli na to, abychom ho dotáhli.

A ve druhém utkání?
Neustále jsme dotahovali a prohrávali. Naše hra se rozpadla a zkoušeli jsme vabank. Nakonec z toho byla vysoká prohra. Nemáme se za co stydět.

Když jste vypadli s Butchisem, tak jste věděli, že půjdete do souboje zklamaných, jak se někdy zápasu o třetí místo říká. Co panovalo v šatně po prohře v semifinále?
Pravděpodobně jsme dosáhli na náš strop. Asi se to tak dá nazvat. Osobně jsme se s tím smiřoval těžko. Po druhém zápase jsem byl zklamaný, protože jsme viděl, že nejsme tak daleko od toho, abychom jsme se jim dokázali rovnat. Bohužel nějaká spolupráce v průběhu sezony, přístup hráčů, nebyla na takové úrovni, abychom je dokázali přehrát. Nicméně už další den nás čekal další zápas, tak člověk musel přepnout hlavu a soustředit se na něj s tím, že chce vyhrát.

V neděli vás čekal boj o bronz s Kobylisy. Hrálo se na jeden zápas. Byla atmosféra uvnitř týmu taková, že si cítil, že chcete urvat placku?
Myslím si, že ano. Ze začátku jsem měl mírné obavy, protože jsme věděl, že nás čeká vyrovnaný zápas a rozhodovat bude hlava, což se potvrdilo. Kobylisy hrály svou hru, ve které měly dvě šablony, které pořád kopírovaly. My jsme na ně nedokázali reagovat. Už na střídačce jsem ale na hráčích viděl, že chtějí vyhrát a neodcházet se sklopenou hlavou. Za bronzem jsme si šli, i když soupeř dvakrát zazdil dvě velké gólové šance z malého brankoviště. Nakonec nám to vyšlo. Hráli jsme týmově, jeden za druhého. Mně v bráně zápas taky sednul. Všechno se sešlo a bronz má pro nás cenu zlata. Rok byl náročný a tohle byla perfektní odměna.


Utkání skončilo 2:1. Věděl jsi, že bude hodně o tobě?
Člověk jako brankář cítí odpovědnost pokaždé. V průběhu sezony mi připadalo, že je na čím dál větší. Vždy jsem byl trémista, teď jsem ale vypnul hlavu a soustředil se na to, že chci co nejvíc pomoci týmu a zápas urvat. I soupeři mi řekli, že ze mě udělali hvězdu a v utkání jsem vynikl. Ideální tečka za sezonou pro mě v Tigers. Mrzí mě ale, že jsem přišel o čisté konto, protože jsem dostal stupidní gól.

Co bylo v tomto utkání klíčové?
Už ze sezony jsme věděli, že nás porazili 3:2 a my je 3:1. I z těch výsledků bylo jasné, že kdo dá první gól, tak vyhraje. Přežili jsme tutové šance soupeře a pak jsme ze standardní situace dali šťastný gól. Najednou byla euforie, na kterou jsme navázali druhou brankou. V tu chvíli jsem věřil, že budeme schopný zápas dotáhnout.

Ty jsi zmínil, že jste dosáhli svého stropu. I příští sezonu budou hrát junioři opět ve druhé lize. Může být ale bronzová medaile odrazovým můstkem k tomu, aby se v budoucnu hrálo ve vyšší soutěži případně lepší umístění?
Určitě. Ukázali jsme si to teď. Junioři byli třetí. Kdybychom k tomu dali sto procent, všichni dřeli tak, jako juniorka, která hrála naposledy celostátní soutěž, tak bůh ví, kde jsme mohli být. Navíc dorostenci došli mezi TOP16 v republice, což se taky nečekalo. Věřím tomu, že mix těchto hráčů může klubu přinést zajímavé umístění, úspěchy. Všechno začíná a končí na tom, jak se k tomu ti kluci postaví. Doufám, že budou makat, protože hrají za Tigers a měli by být hrdí, že klub reprezentují od malička.

Sám jsi naznačil, že se jedná o parádní tečkou nejen za sezonou, ale i za mládežnickými kategoriemi pro tebe. Nyní přecházíš mezi muže a zároveň ti bylo nabídnuto trénování brankářů. Co tohle pro tebe znamená?
Tečka pro mě znamená několik let tvrdé práce, kdy jsem se vyhrabával z toho, že jsem byl extrémně tlustý. Na začátku cesty jsem si řekl, že bych chtěl skončit v týmu, jako jsou Tigers. Během covidu jsem zhubl 30 kilo. Doufal jsem v to, že si poslední sezonu v mládeži užiji a i svým přístupem a jak se snažil, tak jsem trenérům a lidem v klubu ukázal, že bych roli, jako koučování brankářů, mohl zvládnout. Trénování pro mě znamená, že můžu mladším lidem předávat něco dalšího, což mě baví.

Co sis řekl, když ti na stole přistála tato nabídka?
Co tam budu dělat? (směje se). Mě by bavilo trénovat i normálně. Vzhledem k tomu, že moje aktivní kariéra není zas tak dlouhá, tak nemám takové vědomosti. Když se to ve mně rozložilo a souhlasil jsem, tak jsem si řekl, že kluky znám a chtěl bych jim něco předat a už se na to těším.

Budeš čistě první trenér brankářů. Co tohle pro tebe znamená z lidského hlediska?
Jsem vděčný za to, že to padlo na mou hlavu. Po mém krátkém působení tady jsem si našel spoustu kamarádů, přátel, známých. Klub sám sobě ukazuje, že se jedná o komunitu, kde jsou dobré vztahy jsem rád, že jsem dostal důvěru.