Co tě vedlo k Prague Tigers?
Přibližně tři roky působím v Praze. Tím, že Nikola (Hamerníková) přestoupila, tak se mi ozvali i muži, jestli bych si za ně chtěl zahrát. Odmítl jsem. Následně se mi ale ozval Jumbo (Vladimír Jambor), zda bych neměl zájem trénovat. Slovo dalo slovo, večeře večeři a dohodli jsme se. Teď s ním působím na střídačce.

Těžíš hodně z toho, co ses naučil jako hráč ve Vítkovicích či Opavě?
Určitě. Zejména po trenérem Segeťou jsem se za dva roky mého působení naučil toho hodně. Snažím se některé základní věci přenést k ženám.

Jaké je přejít z týmu, který měl ty nejvyšší ambice do jiného, který si teprve buduje své jméno na celostátní úrovni?
Jsou tady velké rozdíly. Když to srovnám například s Opavou, kde jsem působil, tak tam jsou extraligové podmínky a to hrají Národní ligu, což se tady v Praze v takové konkurenci udělá těžko. Je to pro mne výzva, protože je zajímavé, jak klub roste, rozrůstá a pomalu se získává peníze na to, aby byl připraven přejít do vyšších sfér. Samozřejmě se musí dařit na hřišti, fungovat jak mužská, tak ženská složka. Ve chvíli, kdy kluby postrádají jednu z nich, tak nemohou být rovnoměrně vyvážené.

Čím si myslíš, že to je?
Určitě tím, že v Praze působí mnoho týmů, stačí se podívat na florbalovou mapu. Dále udržet děti do dospělých kategorií je strašně těžké. V juniorském věku spousta hráčů či hráček odejde, protože mají vlastní ambice. Velké kluby mají výhodu v tom, že tyhle florbalisty nebo florbalistky udrží. Navíc přechod mezi juniorskou a dospělou kategorií je strašně těžký. Spousta lidí nevydrží tlak. Začnou totiž pracovat nebo se florbal hůř kombinuje se školou. Tak to prostě je.    

Nyní jsi asistentem u Prague Tigers. Už jste si vyčlenili mezi sebou role, co kdo bude mít na starosti?
Máme. Nebudu zatím moc specifikovat, kdo má co na starosti. V konečném důsledku poté spolu všechno konzultujeme a finální rozhodnutí řešíme společně. Jsem rád, že dostávám prostor a Jumbo mi věří. I v zápasech mám od něho důvěru. Například s Black Angels jsem vzal oddechový čas v polovině utkání. V tomhle nemáme mezi sebou problém.

K tomu navíc trénuješ i svou přítelkyni Nikolu Hamerníkovou. Je pro vás těžké oddělit partnerskou část od florbalové?
Je to hrozně těžké. Ona si často myslí, že to ví a pak zpětně uznává, že ne. A to není jenom u ní, ale u všech holek, protože jak člověk pracuje pod laktátem a emocemi, chová se jinak. Proto by tak měly vypadat tréninky, aby se zlepšovaly. Co se týče Niki, tak jsme si nastavili mezi sebou, jak budeme fungovat. Přiznám se, že poprvé jsem ji malinko lhal a nepřiznal, že jsem nabídku vzal. S Jumbem jsme na ní ušili past a objevil se až na prvním tréninku.

Jak to vzala?
Myslím, že dobře. Máme nastavené nějaké meze, jak budeme fungovat. Teď už dokonce jsme ve fázi, že na mě vytahuje desky a chce něco vysvětlit, z čehož už šílím (směje se).

Jaká byla její reakce, když ses objevil na tréninku?
Divila se a hodila na mě takový výraz ve smyslu ‘Co tady děláš?‘, ale ve finále to vzala dobře. Florbal už spolu nějakou dobu řešíme, a když jsem mohl, tak jsem se byl podívat na jejích zápasech. Po pravdě jsem jí do toho mluvil. Po čase sama přiznala, že když začala používat věci, co jsem jí říkal, tak že jí šly. Zatím nám to klape a doufám, že budeme v pohodě. Na střídačce jsme se zatím nepohádali.

Řešíte florbal následně i doma?
Ano. Sám ho řeším víc než ona. Přece jenom mám spoustu videí ze zápasů nebo z tréninků. Společně jsme rozebírali například Panthers. Přiznám se, že si florbal tahám i do práce, i když bych neměl.  

Jak zvládáš z časového hlediska neustále pendlování mezi trénováním v Praze a prací v Ostravě?
Je to časově celkem náročné. Pracuji jako manažer pro jednu ostravskou firmu, která má v Praze pobočku. Díky práci můžu trávit čtvrtek až neděli v Ostravě. Pokud je hrací víkend, tak jsem tady a práci řeším odtud případně na dálku pomocí videokonferencí.

Byla časová náročnost jedním z důvodů, proč ses rozhodl skončit s florbalem jako hráč?
Dřívější plán byl, že zůstanu víceméně u pískání. Tím, že jsem v Praze, tak to nejde časově skloubit. Jinak co se týče hraní, tak jsem měl zranění achilovek, ze kterého jsem se ještě nedostal. Při jakékoliv zátěži to není optimální. I kdybych chtěl hrát, tak se bojím, že nejsem schopen zvládnout víc, jak dva tréninky v týdnu a to ještě nevím v jakém stavu.

Sám jsi zmínil, že působíš jako rozhodčí. Jak je vnímáš teď z pozice trenéra?
Vzhledem k tomu, že dělám i delegáta, tak je pozoruji z mnoha úhlů. Už při příchodu do haly poznám a vím, co od nich můžu očekávat a o jak na ně můžu tlačit. Například v prvním kole s Black Angels jsem věděl, že jejich trenér bude co nevidět z haly. Mám nějaký cit. Snažím se, abych jim do toho moc nemluvil. Od toho na zápasech nejsem. Při nich se starám o svůj tým.

Snažíš se své svěřenkyně i krotit vůči rozhodčím?
Určitě. Ony nejsou tak emočně výbušné. U mužů je to přeci jenom jinak. S nimi je potřeba víc pracovat. Ženy se většinou vyřvou, a pokud to rozhodčí unesou, tak je to v pohodě a ve většině případů se nic nestane.