Pokud bych měl vybrat vlastnosti, které vystihují respondenta tohoto rozhovoru, byly by jimi pracovitost, vůle a charakternost. Gólman Pavel Malý patří k oporám juniorského týmu Prague Tigers. Zároveň se věnuje také trénování malých dětí a gólmanů. O této práci, studiu, ale například seberozvoji se rozpovídal v následujících řádcích.

O brankářích se obecně traduje, že jsou jistými podivíny. Patříš mezi ně?

Říká se to. Myslím si, že to tak musí být, protože pokud by byl gólman normální, nemůže podat optimální výkon. Už jenom kvůli tomu, že chytáme střely, které létají 120 km/h. To přece jenom není pro normálního člověka snesitelné.

Ví se o Tobě, že jsi kulantně řečeno horká hlava. Zakládá se toto tvrzení na pravdě?

Je to pravda, ale v posledních letech si myslím, že se to hodně zlepšilo. Když jsem byl menší, tak to bylo horší, protože jsem byl neuvěřitelný cholerik a vše mě dokázalo vytočit. Teď si myslim, že to zvládám daleko lépe. Snažím se na tom důkladně pracovat, chodil jsem i k psychologovi a rozhodně se to zlepšilo.

Někteří cholerici „upustí páru“ a poté hned zapomenou, co řešili, a s klidnou hlavou jedou dál. To asi není tvůj případ, že?

Přesně tak, já se těmito věcmi bohužel dost užírám. Jednou jsem měl na zápase hrozný zkrat a dostal jsem „bůra.“ To mě potom hrozně mrzelo a trápilo. Především proto, že jsem oslabil tým a kvůli mě jsme málem prohráli. Myslím si ale, že jsem na tom zapracoval a dost se to zlepšilo. Obecně jsem ale hodně sebekritický.


Zmínil jsi své mládí. Dříve jsi trpěl nadváhou, poté jsi ale poměrně rychle zhubl. Co bylo hlavní motivací k této změně?

Měl jsem spíš psychické problémy. Když jsem byl malý, tak jsem trpěl obezitou, v patnácti letech jsem měl asi 75 kilo na 165cm, což je hrozně moc. Postupem času jsem začal růst a potom mi přeskočilo hlavě a přestal jsem jíst, respektive jsem jedl hodně málo. Každý den jsem měl navíc trénink. Váha šla hrozně rapidně dolů. Momentálně jsem se sebou spokojený, lépe se mi pohybuje, dýchá a rozhodně je to lepší. Určitě ale není správně zhubnout takovýmto způsobem, rozhodně bych to nikomu nedoporučoval. Přestat přijímat potravu je hloupost a nemělo by to tak být. Nesmím opomenout také fakt, že ke změně vzhledu, ale také chování přispělo to, že jsem si našel přítelkyni. To byl velmi důležitý moment.

Nyní jsi evidentně nalezl určitý ideál. Rovněž poměrně dost řešíš stravu, je tím primárním impulzem florbal?

Poslední rok jsem do sportu hodně zapálený, je pro mě extrémně důležitý. I když se mi ale třeba občas nechce, tak se kousnu a jdu na trénink, protože chci něco dokázat. Mým cílem je dostat se už v juniorském věku do áčka. Tomu obětuji hrozně moc a doufám, že se mi to podaří.

K tomu chodíš i na individuální tréninky do posilovny.

Přesně tak, chodím na individuály za Tebou . Je to hrozně super a myslím si, že to k pravidelnějšímu sportování patří. Zejména, pokud člověk hraje nějakou vyšší soutěž. Pokud chce sportovec dosáhnout vytyčeného cíle, musí pro to dělat něco navíc.


Zdraví se svým způsobem věnuješ i dál, studuješ střední zdravotnickou školu. Proč ses rozhodl právě pro ni?

To je taková vtipná historie. Hrozně dlouho jsem se rozmýšlel, co budu dělat. Kamarád mi řekl, že chodí na zdrávku a že je to tam docela fajn a mohl bych to také zkusit. Řekl jsem si, proč ne? Jedná se o práci s lidmi, která mě baví. Rád komunikuji a lidem pomáhám, což je důležité. Nakonec jsem se tedy definitivně rozhodl, že tam půjdu a už se držím třetí rok. Baví mě to, ale rozhodně nejsem extrémně studijní typ. Mezi knihami denně opravdu neležím (smích).

Konkrétně tvá škola nabízí i další benefit, který spočívá v tom, že máš poměrně dost na výběr z opačného pohlaví...

Je to tak. Momentálně jsem jediný kluk ve třídě, i když jsme v prváku začínali dva. Postupně se počet holek snižoval, ale aktuálně jsem sám na zhruba patnáct holek, což je pořád super.

Přirostl už Ti tento obor k srdci, chtěl by ses mu věnovat i v budoucnu? Zmiňoval jsi práci zdravotnického záchranáře.

Určitě. Letos chodíme první rok na praxe, což je zase úplně něco jiného a hrozně mě to baví. Neříkám, že bych chtěl pracovat přímo v nemocnici, tomu bych se chtěl spíše vyhnout, protože je to hodně psychicky i fyzicky náročné. Kariéru záchranáře, případně na soukromé klinice bych si ale dokázal představit. V budoucnu je ve hře i medicína, vše je možné. Ale uvidíme, teď je zásadní, abych dokončil střední školu a úspěšně udělal maturitu.

Určitě jsi tedy dost vytížený. Aktuálně se navíc věnuješ i tréninku malých dětí a současně vedeš brankářské tréninky. Co ti to přináší?

Má to plusy i minusy. Hodně to dává a strašně moc bere. Například volný čas, kamarády. Navíc to nepřináší extra benefity v podobě peněz, ale zrovna já jsem člověk, kterému je to jedno a dělá tuto práci hlavně pro dobrý pocit. Dává to dětem radost. Je super vidět, jak se smějí a mají z pohybu radost. Pohyb je v dnešní době extrémně důležitý. Skvělé také je, když za mnou přijdou rodiče a říkají mi, že je to super a nedá se to srovnávat například s hokejovou Spartou. To člověka potěší. K trénování gólmanů jsem se dostal jako slepý k houslím. Původně jsem to vůbec vést neměl, ale člověk, který měl tuto funkci zastávat, bohužel v týmu skončil. Tak to padlo na mě. Dělám to už druhým rokem a je to hrozně super. Práce mě naplňuje, gólmani rostou. Vidím, že to, co jim říkám, padá na úrodnou půdu a něco jim to dává. I od trenérů vyšších kategorií slýchám, že se děti zlepšují a jsou oporami týmů. Že bych chtěl chodit na gólmanské tréninky mi nedávno říkal i brankář z áčka, což je paradox, ale zároveň je to potěšující. Naplňuje mě to a žene dopředu. Jsem ale hodně pokorný, žádná hvězda. Stále je co zlepšovat. Mockrát už jsem si myslel, že skončím s hraním a půjdu pouze trénovat. Hraní mě už tolik nebavilo a popravdě také vyčerpávalo, ale na druhou stranu by mi to hodně chybělo.


Nedávno jsem v jednom z rozhovorů v rámci projektu Bez frází (Vít Petrák, basketbalový trenér USK Praha pozn. aut.) četl tvrzení, že jsou trenéři mládeže nedocenění. Souhlasíš s tím?

Ano, je to tak. Myslím si, že je to hrozná škoda. Když by tito lidé dostali větší ocenění, bylo by jich hned víc, tím pádem i více dětí. Výrazně by také vzrostla kvalitu tréninků. A do toho ještě tito trenéři často slýchají kritiku.

Odbočíme od florbalu. Sleduješ i jiné sporty?

Rozhodně, jsem hodně velký fanoušek MMA (smíšená bojová umění pozn. aut.). Obecně se ale zajímám o všechny sporty. Sleduji hokej, baví mě fotbal, lyžování, házená. Moc teda nemusím volejbal a basketbal, ale na druhou stranu i když tyto sporty nesleduji, rád je hraji.

Co se ti konkrétně líbí na MMA? Mě jako trenéra fascinují pohybové schopnosti zápasníků. Většinou jsou komplexní, každý umí něco jiného.

Líbí se mi fakt, že lidé, kteří se věnují nebezpečnému a agresivnímu sportu, jsou naprosto normální. Většinu jsou to ochotní kluci, kteří sportu dávají maximum. Jsou slušní a nad ostatní se nevyvyšují. Nepřijdou za tebou a neřeknou ti, že jsou nejlepší a můžou ti s prominutím rozbít hu*u.

Když bys měl vybrat tři lidi, kteří Tě v životě nejvíc ovlivnili. Koho bys zvolil a proč?

První budou moji rodiče, kteří mě celý život podporují a dávají mi vše, co potřebuji. Jako druhý je hokejový gólman Adam Svoboda, kvůli kterému jsem si vzal číslo 31. Když jsem byl malý, tak jsem chodil na Slávii, Adam byl můj idol. Dodnes mám jeho podepsanou fotku na skříni. Třetí je Pája Polakovič, který v klubu ještě v dobách Athletics působil. Naučil mě vše, co umím a co dnes dětem předávám. Za to jsem mu strašně vděčný a nikdy mu to nezapomenu. Když z klubu odcházel, bylo mi to strašně líto. V tu chvíli jsem si myslel, že už se nikam neposunu. Dodnes ale z jeho rad čerpám. Hrozně moc mě ovlivnil, za což mu moc děkuji.


Sdílej článek!