74_20240206_131234.png
399_20240129_154642.jpg

Klub si mě získal, říká hráč i kouč Valenta ze silné generace juniorských trenérů

V devatenácti letech zažívá průlomovou sezonu. Lukáš Valenta coby hráč juniorského týmu a kouč mladších žáků v jednom v rozsáhlém rozhovoru přibližuje, jak se mu daří skloubit obě role. Zkušenosti získává po boku šéftrenéra Romana Janeby. Navíc nakukuje i do mužského týmu v regionální lize. V čakovické hale je pomalu víc než doma. Na jaře ho navíc čeká zkouška z dospělosti v podobě maturity, na kterou se začíná připravovat. Sám prozradil, kam povedou jeho další kroky.

V probíhajícím ligovém ročníku hraješ za juniory, nastupuješ za muže a vedeš mladší žáky. Je tato sezona z tvého pohledu průlomová?
Asi by se tak dala nazvat. Pro mě končí jedna velká etapa mládežnického florbalu a začíná nová v tom dospělém, se kterým jsem se letos začal probojovávat a adaptovat v něm. Současně se rozjíždí i trenérská kariéra, díky které poznám sport z trošku jiné perspektivy a je toho ještě hodně, co se musím naučit a dlouhá cesta, jež může začít.

Co si pod jinou perspektivou představuješ?
Určitě mě to naučilo trošku jinak přemýšlet o florbale. Stejně jako tak, když jsem dělal rozhodčího. Viděl jsem ho z jiného úhlu a role trenéra mi přináší ještě další. Snažím se například mluvit víc v kabině. V juniorech patřím mezi nejzkušenější. V tom mi trenéřina pomáhá. Jako kouč jsem tam od toho, abych mluvil, což si můžu přenést do kabiny mezi juniory.

Když jsme u juniorů, tak této kategorii se start do sezony nepodařil podle představ. Proč byl začátek tak špatný?
Byl těžký. První turnaj nás bylo hodně na studiu trenérské licence, takže tým byl dost v oslabené sestavě. Bohužel se nám nepovedl i ten další, kde jsme byli plní, ale hráli jsme proti silným soupeřům Falconu a Tatranu. Pak jsme se začali zvedat, posbírali jsme body a teď už jsme na místech pro play-off, kde bychom chtěli být a je to náš cíl. Teď jsme navíc zvládli důležitý víkend.

Mohla se do startu promítnout mistrovská kocovina, když jste na jaře ovládli 2. ligu?
Myslím, že ne. Druhou ligu jsme vyhráli díky výbornému víkendu v play-off. V průběhu sezony jsme ale nebyli ideální. Hrozně zápasů jsme uhráli až po nájezdech a utkání měla k ideálu daleko. Chtěli jsme to změnit, abychom slabší soupeře poráželi o víc gólů a hráli víc v klidu, což se ale bohužel nepovedlo. Naštěstí jsme se z toho dokázali sebrat a vyhrabali se z toho.

Nyní jste už na medailových pozicích. Vytvořili jste si tlak sami na sebe?
Ze začátku tam trošku bylo, že jsme si mysleli, že to bude jednoduché. Postupně jsme ale poznávali, že tomu tak nebude. Na začátku přišel šok. Po dvou, třech turnajích jsme si řekli, že musíme něco změnit, na zápasy se lépe zkoncentrovat, připravit, na trénincích dělat věci poctivěji, což se zlepšilo a zvedáme se.

K tomu sbíráš cenné zkušenosti v mužské kategorii v regionální lize, kde hrajete i proti hráčům, kteří ještě nedávnou působili v superlize. Dostáváte vysokou školu florbalu?
Z nějakého pohledu určitě. Po taktické stránce se pro nás jednalo o šok. Způsoby, které fungovaly v mládežnickém florbale, tak například rezerva Bohemians si nás rozebrala a dělala, co chtěla. Na druhou stranu jsme si dokázali, že můžeme hrát s každým a nejsme na tom vůbec špatně. Zkušenosti, které nám oproti ostatním chybí, postupně sbíráme a teď už poté systémové a taktické stránce můžeme hrát vyrovnanou partii.

Jak velký to byl náraz v dospělém florbale oproti mládežnickému z hlediska taktiky?
V regionu jsou týmy i hráči vyspělejší. Nikam se neženou. Jsou schopní uklidnit hru, podržet míček. Vědí, co chtějí v jaké fázi zápasu hrát. V juniorech se hraje hodně nahoru, dolů. Přesně na tohle jsme nebyli na začátku připravení.

V regionální lize působí i Neratovice, odkud pocházíš. Jak vnímáš zápasy proti tamějšímu celku?
Ještě před dvěma roky jsem s kluky trénoval a teď hraju proti nim, takže pro mě je to určitě specifické. Vždy se na ten zápas hodně těším. Už loni jsem proti nám hrál za B-tým. Každé utkání je speciální. Letos se mi Neratovicím podařilo vstřelit gól, což byl taky speciální moment. Pocit, když jsem ho vstřelil, byl poměrně hezký. Vždy se s kluky rád vidím. Před zápasy si píšeme, provokujeme. Vždy jim říkám, že dám hattrick, ještě se tak nestalo (směje se).

Navíc v tom týmu hráli někteří tady za áčko v divizi či Národní lize. Je tam cítit rivalita?
Z mé strany určitě. Vždy je to zápas, který chci hodně vyhrát. Kluci to možná tak nemají, protože ten tým se až na Martina Horta úplně obměnil. S Martinem Bouškem jsme vždy byli sousedi a vyrůstali jsme přes plot. Takže pro něj možná taky.


Čím si tě získali Tigers, že jsi zůstal tady a pravidelně dojíždíš?
Za to může právě trošku Martin Boušek. Na celou divizní sezonu, která byla postupová, jsem se jezdil dívat. Na konci sezony jsme se s Adamem Volfem rozhodli, že se chceme posunout výš a i díky, že jsme ke klubu měli nějaký vztah, tak jsme si vybrali Tigers. Vlakem je to patnáct minut, takže s dojížděním nebyl problém.

Zatímco Boušek se vrátil, tak ty jsi zůstal. Co způsobilo, že si v Tigers zapustil kořeny?
My jsme se vyměnili. Když jsem sem přišel, tak on se vrátil do Neratovic. Chtěl jsem si zkusit druhou juniorskou ligu, hrát florbal na trošku vyšší úrovni. Klub si mě tak získal, že jsem měl motivaci tady zůstat, dostat se do mužského A-týmu a něco v něm dokázat.

K tomu jsi připojil i roli trenéra. Jak ses k ní dostal?
Jako slepý k houslím. Loni jsem trénoval kroužkovou přípravku. Na konci sezony se se mnou bavil Roman, že by byl rád, kdybych trénoval i něco víc. Dostal jsem nakonec mladší žáky, za což jsem rád. Je to super kategorie skvěle se s ní pracuje. Vždy mě lákalo trénovat. Když jsem byl ještě v Neratovicích, tak jsem tam rád pomáhal, nosil kužely a teď konečně přišla příležitost.

Spousta dalších hráčů z vaší kategorie se dala na trénování. Čím si vysvětluješ, že u vás vznikla nová generace trenérů?
Náš ročník není silný jen trenérsky, ale i herně je výborný. Všechny nás baví florbal jako takový. Radek Šach je do něj hodně zapálený a jednou z něj bude skvělý trenér. Má to v sobě. Všichni z nás měli motivaci vyzkoušet florbal a vidět ho trošku jinak.

V září jsem se bavil s Kryštofem Schovánkem, který sám přiznal, že ve chvíli, kdy něco vysvětluje elévům, tak se zpětně znovu učí něco, co může použít do vlastních zápasů. Máš to taky tak?
Musím říct, že hodně a stává se mi to často. Je to i tím, že jak jsem vyrůstal v Neratovicích, tak ne úplně všechny základy mi byly vštěpeny správně. Stále jsou věci, které se učím. Když je říká Roman, tak někdy sám sebe nachytám, že je sám nedělám. Musím říct, že jsem se hodně zlepšil ve střelbě a vděčím právě tomu, že trénuji děti a vysvětluji jim techniku. Tím ji dostávám i do sebe. Progres, který jsem udělal za poslední půlrok, je asi největší, který jsem udělal.

Z přípravky ses letos přesunu k mladším žákům byl celkem velký skok, že?
Obrovský. Ať už v trénincích, ale i v přístupu kluků. Oni už vědí, co chtějí hrát. Florbal je baví. Pořád se učím. Mám velkou výhodu, že mám vedle sebe Romana Janebu (šéftrenéra), vedle kterého se učí samo a vždy mi se vším pomůže, když potřebuji. Lidsky jsme si sedli. Nemohl bych si přát vedle sebe nikoho lepšího.

Vyjasnili jste si, co kdo má na starosti?
Speciálně jsme se o tom nebavili, ale nějak vyplynulo, že Roman má na starosti hlavně taktické věci a já mám na starosti zejména střelbu, která není naše nejsilnější stránka a musíme jí zlepšit. Naštěstí se tak děje. Já pracuji na těch herních činnostech jednotlivce.

On fandí Spartě, ty Slavii. Jak tohle jde dohromady?
Těžko (směje se). Není to vůbec jednoduché. Vždy, když je derby, tak si píšeme. Romana mám rád, beru jeho názory, ale v tomhle se nikdy neshodneme. V tom je trošku jiný. Hodně mě mrzí, že to předává i svému synovi, přitom takové roztomilé dítě a on ho takhle kazí (směje se).

Jezdíš jak na ligu, tak i přebor mladších žáků. Je pro tebe obtížné se přes noc přeorientovat na jinou soutěž?
Není to jednoduché. Ve většině případů se hraje sobota, neděle. Zvlášť, když se začíná přeborem a pak se jede na ligu, tak je to velký rozdíl. Už jsem si to na to zvykl, jak já, tak kluci. I pro ně je těžké přepnout v hlavě stejně, jako pro nás. V přeboru naštěstí hrajeme první koš, který je celkem kvalitní.

Máš nějaké ambice, co bys chtěl dokázat?
Moje největší motivace, abychom z tohohle ročníku, který je nadmíru povedený, tak abychom z něj vytvořili výbornou partu, pokračovali dál spolu a v budoucnu například hráli první dorosteneckou ligu.

Úterý až pátek večer trávíš v hale v Čakovicích. Jaké je přepínat z role hráče do trenérské a naopak?
Musím říct, že už se mi někdy nechce. Je toho moc. Těžké jsou páteční tréninky, protože mám nejdřív mladší žáky a hned po něm svůj. Přepnout v hlavě je obtížné, protože nejsem ten, kdo to tady řídí, ale ten, kdo má makat a podávat nejlepší výkon. Letos navíc maturuji, takže je toho fakt hodně. Zatím ale vše zvládám. Přes Vánoce byla dlouhá pauza, kterou jsem už potřeboval. Teď už jsem čerstvý a připravený.

Co ti pomáhá vypnout od florbalu?
Hodně mi pomáhá přítelkyně. Když jsme spolu, tak dokážu na florbal nemyslet, i když taky občas píšu hodnocení nebo koukám na hodnocení.

Navíc tě na jaře čeká maturita. Jak jsi na tom?
Že bych se připravoval pilně, se říct nedá. Zatím to ale zvládám. Ve škole mi to docela jde. Nikdy jsem se nemusel moc učit. Uvidím, zda to takhle dám celou sezonu. Asi se budu muset domluvit s Romanem, že bude potřeba trošku zvolnit a dal něco víc škole, protože to bude asi potřeba. Nějak nervózní z maturity nejsem.

Je teď něco, na co si věříš a čeho se naopak bojíš?
Určitě jsou témata, která bych dal z voleje. Účetnictví se vůbec nebojím. Když vezmu češtinu, tak když si vytáhnu Shakespeara, tak asi v pohodě, u Svěráka bych se zapotil.

A dál pak na vysokou školu. Kam zamíříš?
Nejvíc se mi jeví obor Podnikohospodářská ekonomika a management na Vysoké škole ekonomické v Praze, což bude moje priorita. Kdyby to nevyšlo, tak mám i variantu, že bych šel pracovat. Co se týče florbalového hlediska, tak budu chtít hrát v Tigers, ideálně hrát divizi, když na ní budeme. Trochu se bojím trenéřiny, protože nevím, jak půjde skloubit s vysokou školou. Udělám ale vše pro to, abych mohl trénovat i dál.