Letos zažíváš nejúspěšnější sezonu. Dá se říct, že zraješ jako víno?
Jakože nejpovedenější? To je vtip (směje se). To si nemyslím. Povedl se mi jeden vydařený zápas. Já ale moc statistiky nesleduji a nesoustředím se na ně.

Co se stalo v České Lípě, kde si zažila takový bodový boom?
Hrála jsem na hrotě, přitom normálně jsem na beku. Vepředu je samozřejmě jednodušší sbírat body.

Tušila si, že by se mohlo jednat o tvůj zápas, který budeš mít v režii?
Netušila jsem to, ale sedlo si to. Před zápasem jsem se cítila normálně. Nebyl nějaký náznak, že by se mělo jednat o vydařený zápas, takže si to spíš sedlo.

Normálně hraješ obránce, teď ses objevila na hrotu? Jak ses ocitla vepředu?
Myslím, že se tam občas vyskytnu jako záskok za někoho. Asi i proto, že jsem hodně běhavá a běhavější posty mi vyhovují. Kvůli fyzičce občas zaskočím na hrotě, když někdo vypadne. Není to ale můj stálý post. Ani nebude.

O tobě se ví, že ráda běháš, proto ti ostatní spoluhráčky říkají pretekárka (slovensky závodnice). Přitom jako obránce toho naběháš výrazně méně, ne?
To je pravda. Občas mi právě pozice beka nevyhovuje, protože se tam právě méně běhá. Nejsem dost v tempu. Už ale dlouho před tím jsem hrála obránce a to mi asi zůstalo. Co se týká běžeckého vytížení, tak mi bek nevyhovuje, když tempo hry není dobré a je naopak pomalé.

Takže se chodíš mimo zápasy vyběhat, když nejsi dostatečně vytížená?
Ano. Záleží, jak jsem vytížená florbalem. Když se jdu běžně provětrat, tak si zaběhnu 7-8 kilometrů.

Za jak dlouho je uběhneš?
Přibližně za 40 minut. Záleží, ale jak jsem vytížená florbalovými tréninky. Když mám volno, tak běhám i víc a delší trati.

Sezonu zatím procházíte bez prohry. Do konce základní části zbývají tři zápasy. Chcete dojít do play-off neporazitelné?
Určitě chceme. Věřím, že jí dotáhneme. V posledních zápasech před play-off máme silnější soupeře. Bylo by dobré mít před vyřazovacími boji sebevědomí, když teď na konci zvládneme těžší zápasy.

Teď budete hrát s Kutnou Horou, Spartou a Vinohrady. Je tohle pro vás ideální scénář ke konci základní části?
Vnímám pozitivně, že nám na závěr zůstali silnější soupeři. V těch zápasech si vyzkoušíme věci, co chceme do play-off. Ve slabších utkáních si můžeme někdy polevit, což si teď nebudeme moci dovolit. Je dobře, že los nám takhle vyšel před vyřazovacími boji a můžeme se na ně takhle naladit.

A co když přijde porážka, na kterou nejste v průběhu sezony zvyklé?
Věřím, že nepřijde, ale když by přišla, tak si myslím, že i z toho si můžeme vzít něco pozitivního. Že přijde teď a ne v play-off a mohly bychom se poučit z chyb, které potom ve vyřazovacích bojích neuděláme.

Letošní sezona až nápadně kopíruje ty předchozí. V základní části jste suverénní a v play-off poté přijde první porážka většinou v semifinále a jakoby se zaseknete. Poučily jste se už natolik z let předchozích, abyste svou misi dotáhly do konce?
Věřím, že ano. Nevěřím, že podlehneme nějakému výraznějšímu tlaku v play-off a doufám, že budeme pokračovat v trendu na vítězné vlně a přeneseme si jí do vyřazovacích bojů.

Pracuješ jako onkoložka, tedy většinou pacientům říkáš negativní zprávy. Kde se to v tobě vzalo?
V prvním roce na medicíně jsem si ani já nemyslela, že budu dělat onkologa. Později jsem k tomu došla postupně. Onkologie je smutný obor, náročný. Na druhou stranu se rychle rozvíjí. Vztah s pacienty je tam na osobnější bázi. V lepším případě je vídáme roky, máme je v dlouhodobější péči a je to vůči jiným oborům jiné, kdy ho vidí člověk jednou a pak neví, co se s ním děje. V tom mě onkologie oslovila, že je u pacientů dlouhodobě a vidí i ten konec, který ne vždy je dobrý.

Jak dlouho ti trvalo, než ses lidem naučila říkat nepříjemné zprávy a zároveň se od toho emocionálně oprostit?
Zní to hrozně, ale do určité míry si člověk celkem rychle zvykne oznamovat ostatním špatné zprávy. Po nějakých pár měsících mu to přijde jako rutina. Emocionálně se od toho oprostit nedá. Zvlášť, když má pacienty dlouhodobě a pozná ho za ty roky. Když pak má přijít špatná zpráva, tak je to těžké. Na druhou stranu to vyvažují ty pěkné momenty.

Například?
Když se něco podaří, pacient se zlepší a vyléčí se. Neděje se to tak často, ale ty dobré momenty to občas vyvažují.

Máš jenom dospělé pacienty?
Mám jenom dospělé pacienty. Dětská onkologie je úplně jiný obor, který bych asi nezvládla. Tam je to o práci s těmi rodiči. Myslím si, že to je ještě emocionálně náročnější než ta dospělá.

Ty jsi i lektorka na univerzitě…
Jsem lektorka, ale tím, že jsme fakultní nemocnice, tak jsme dost často lektoři a doktoři zároveň. Přednášíme medikům, nebo s nimi máme i semináře a výukové hodiny.

Takže vedeš přednášky, nebo spíš zaučuješ mladší kolegy při praxích?
Máme jak přednášky, tak i praxi na odděleních, kde se jim věnujeme.

O čem tedy přednášíš studentům?
Záleží. Máme i ty poslední ročníky, které jsou před státnicemi, nebo ty mladší. U nich to probíráme ta nějak obecně. U těch starších už dopodrobna. Občas jsou tam i lidi, kteří mají o onkologii zájem a těm se snažíme obor ukázat včetně jeho hezkých stránek.

Tobě je přitom stále teprve 27 let a jsi de facto stále na začátku lékařské kariéry, že?
V podstatě jsem v práci 2,5 roku a stále je to začátek. I když se už člověk cítí, jako by tam byl roky, ale jsem na startu.